Metal a Satanismus

Temný pane, volám tě
Domáhám se posvátného práva shořet v pekle,
létat na žhavém pekelném větru.
Postav se tomu, jenž je zlý více, než ty sám
Vezmi si mou zhýralou duši
Napij se mé krve, jako já piji tvé
probodni mě rohy smrti.
Odsekni mou hlavu
Vypusť všechno mé zlo
Lucifer je král
Pochválen buď Satan.

I s takovýmto textem se můžete setkat na dnešní metalové scéně. Toto konkrétně je volný překlad části textu písně Bridge of Death od power metalové skupiny Manowar. Nezasvěcenému posluchači by se takováto slova jistě jevila jako sprosté rouhání a mnozí, obzvláště postarší lidé by se při zaslechnutí těchto úryvků začali křižovat a všemi dostupnými prostředky by se snažili před tím uchránit své potomstvo. Jakkoliv však temné mohou texty metalových kapel být, není se třeba obávat, že členové těchto kapel ve svém volném čase obětují panny za svitu úplňku, či po nocích vypalují kostely. 

I když je odění a vzhled členů kapel i jejich fanoušků jistě stejně temné a antikřesťanské jako texty písní

dotyčných kapel, je třeba si zde ujasnit jednu důležitou věc. V naprosté většině se jedná pouze o velkolepou show pro lidi, kteří jsou fascinováni touto temnou a strašidelnou tematikou. Už od časů, kdy náboženství (konkrétně křesťanství) přestalo být nedílnou součástí lidského života, ba přímo jeho neoblomným koordinátorem, počali všichni lidé tíhnout a zajímat se i o jeho protikladnou stránku. Démoni, přízraky, pekelníci i jejich šéf Satan jsou předlohou pro mnoho umělců, ať již filmových, literárních a jako nejmladší lze počítat i právě tvůrce hudební.

To ovšem neznamená, že lidé inspirovaní právě touto temnou tematikou jsou vyšinutí cvoci, kteří z kalichů popíjejí lidskou krev a ve svých bytech za pomoci v černé kůži vázaných, prastarých knih tajně plánují světovládu. Satanismus a všechno s ním spjaté je pouze vděčné téma, které umělcově tvorbě dodá nepostradatelnou špetku tajemna a přidá ději či textu na hrůzyplnosti, což bývá často jejich cílem. Nicméně je zde potřeba si uvědomit, že Satanismus je v jistém ohledu pouze zřídlem inspirace, jako každé jiné náboženství a netřeba si umělce jím inspirované nikterak démonizovat, či na ně pořádat hony s pochodněmi.

V tomto článku bych však rovněž i rád zdůraznil, že k satanismu v mnoha případech člověka dohnalo právě ono ortodoxní křesťanství, která bylo mnohým z nás od malička (byť i proti jejich vůli) vtloukáno do hlav, aniž by se vlastně mladá duše dozvěděla proč. 

Není proto divu, že se kupříkladu u našich severních sousedů v Polsku tento hudební žánr velice rozšiřuje, už z prostého trucu. Možná právě tento vzdor dal vzniku takovým skupinám, jako jsou kupříkladu Behemoth, kteří již názvem své písně Ora Pro Nobis Lucifer, což by se dalo volně přeložit jako „Modli se za nás, Lucifere“ dávají myslím zcela jasně najevo, na které straně barikády stojí, tedy co se alespoň své tvorby týče.

Ať už jsou však pohnutky metalistů a rockerů jakékoliv, Satanismus je prvek, se kterým jsou tyto styly propleteny, ať už více nebo méně. 

Skupina Behemoth

Irská hudba

Nejvýraznějším a nejznámějším představitelem keltské hudby je bezesporu hudba irská. 
Keltská hudba má dle mého názoru přízniví a uklidňující vliv na lidskou duši.
Bohužel v dnešní době vlastně ani nevíme jak původní keltská hudba zněla to co mi v dnešní době pokládáme za keltskou hudbu je směsice především severních zemí a zvláště Irska. 
Tradiční irská hudba do konce minulého století přežívala v nevelkých venkovských oblastech v západní a jihozápadní části ostrova. Naštěstí se našlo dost nadšenců, kteří irskou tradiční hudbu vzkřísili, přinesli ji do měst a na pódia. Z té doby pocházejí slavné skupiny jako The Chieftains a The Dubliners, které přes personální obměny koncertují do současné doby.  Na ně pak navazují další skupiny jako např. Altan, Planxty, Danú, Lúnasa, v USA, kam směřoval hlavní proud emigrantů z Irska více jak jeden a půl století, jsou to Clancy Brothers.
K polularitě irské huby velkou mírou přispěl irský tanec který je v dnešní době velmi populárni. Nástrojové obsazení kapel vychází většinou z tradičních irských hudebních nástrojů, které nejsou zcela známé v našich zeměpisných šířkách – low whistle, tin whistle, kytara v irském ladění, uilleann pipes (irské dudy) a různé jiné dudy a píšťaly, irský box (knoflíkový akordeon) a bodhran (irský buben), nyní doplněné hutným zvukem dřevěného kontrabasu a houslemi se střívkovými strunami. Oblíbený nástrojem jsou i dudy neboli uilliean pipes.

Metalové speciality

Pokud se někdo nezasvěcený nějakou prazvláštní náhodou dostane na metalový či rockový koncert, nebo se alespoň zúčastní sledování jeho záznamu, bude jistojistě svědkem prapodivných věcí, které jeho mozek nebude schopen jen tak zpracovat. Koncerty tohoto typu provází často bujará atmosféra, která strhává přítomné fanoušky a vybízí je k zvláštním a pro mnohé nepochopitelným činům.

Jednou z těchto věcí je takzvaný „Headbanging“, neboli slangově řečeno „házení řepou“ :-) . Tato věc v praxi vypadá tak, že pačesatí fandové začnou prudce házet hlavami, až jim jejich dlouhé vlasy divoce létají vzduchem. Ačkoliv to pro mnohé může vypadat prapodivně a nezasvěcení lidé budou nad tímto počínáním pouze nechápavě pozvedávat obočí, nejedná se o nic jiného než o nespoutanou euforii z poslechu oblíbené hudby a čirou touhu svobodně své nadšení projevit.

Ronnie James Dio

Další věcí, zcela typickou pro metalové a rockové koncerty je dělání tzv. „paroháče“. Zaťatá pěst, na níž jsou zvednuté ukazováky a malíčky se stala symbolem celého rockového a metalového národa po celém světě. Člověk, který podle všeho s tímto gestem přišel, byl legendární zpěvák Ronnie James Dio, který působil ve světoznámých kapelách jako Rainbow, Black Sabbath, nebo i ve své vlastní kapela Dio. Podle všeho to původně bývalo gesto, které používala Ronnieho babička, a mělo sloužit k odvracení zlých sil. V dnešní době však patří neodmyslitelně k metalu jako gesto či pozdrav jeho fanoušků.

Další výstředností, se kterou se můžete setkat u rockerů či metalistů, je dělání takzvaných „Air Guitars“ neboli vzdušných kytar. Mnohým to jistě může připadat komické, když vidí člověka, jak se skutečným zápalem předvádí hru na imaginární kytaru, avšak všichni, kdo mají k rockové hudbě blízko, dobře vědí, že alespoň jedenkrát si ve svém životě představovali, že stojí na pódiu před mnohatisícovým davem fanoušků a třímají v rukou dokonale hrající kytaru. Nám, kteří jsme to na stage nedotáhli, nezbývá než si alespoň při poslechu své oblíbené kapely občas zadrnkat na vzdušnou kytaru a to ať už v soukromí nebo přímo na koncertě.

Poslední věcí, o které tu dnes budu hovořit je ono bájné plavání na rukou davu, neboli „Crowd Surfing“. Tato unikátní věc byla původně iniciována ze strany zpěváků, kteří v euforii skákali do davu svých fanoušků a nechávali se unášet mořem jejich rukou. Na dnešních koncertech je však mnohem častější, že se tímto způsobem „přemisťují“ i běžní fandové, ať už se chtějí dostat blíže k pódiu, či zažít ten nepopsatelný pocit plutí na rukou davu. Avšak je nutno podotknout, že tento počin vám rovněž může přivodit konflikt s pořadateli, neboť v zájmu prevence před zraněními, je crowd surfing zakázaný.

Klasická hudba ve dvacátém století.

Hudbou 20. století je míněna klasická hudba evropského typu, která je vytvořená v období od roku 1900 do roku 2000. Tento pojem je zařazen mezi hudební směry, ale není faktickým, reprezentantem kategorie tohoto období, neboť neoznačuje žádný umělecký směr či styl, ale je definován historickým obdobím. Ve dvacátém století se nám prolíná totiž příliš mnoho stylů jak klasické hudby tak i literatury.

Ve dvacátém století se objevili tyto styly: expresionismus, folklorismus, dadaismus, futurismus, abstraktivismus, konstruktivismus, novoklasicismus a ještě jiné. Ale pro nejdůležitější jsou tyto:

Expresionismus je to první vzpourou hudby proti stávajícím zvyklostem. Inspiruje se ve vášnivému city, stavy chorobné hrůzy, prudce se měnícími duševními stavy, ale také výraznou lyrikou. Je to hudba prudkých kontrastů, plná drsnosti, náhlých výbuchů a výkřiků. Housle, nástroj dříve ceněný pro svou zpěvnost, nyní vyluzují drsné tóny spodních poloh, které jsou rázem vystřídány šustivými a pištivými zvuky krajních výšek. Cílem je vyjádření vnitřního citového napětí. Někteří expresionisté jsou velkými experimentátory.

Folklorismus, nebo přesněji řečeno neofolklorismus, je druhým z výrazných stylů století. Folklór byl inspiračním zdrojem už u romantiků 19. století. Noví folkloristé se však snaží proniknout až k pradávným kořenům hudby. Někdy je připodobňován k barbarskému primitivismu. Hudba je výrazná, někdy až křiklavě barevná, má drsnou melodickou linii a ostrý rytmus.

Novoklasicismus je snahou, aby se hudba, dosud rozvracená divokými experimenty, vrátila k jistotě pevných tvarů, které bylo možno nalézt u mistrů minulosti. Skladatelé se obracejí ke gregoriánskému chorálu, renesanci i klasicismu. Přesná forma, symetrie, harmonie, to jsou pilíře, na nichž novoklasicisté stavějí své kompozice.

Mosh pit, Wall of Death a Pogo

Tisíce lidí si užívají svůj metalový koncert, popíjejí pivečko, houpají se do rytmu, aplaudují, hrozí pěstmi ve vzduchu, hrají na „vzdušné kytary“ … zkrátka klasický koncert jako každý jiný. Náhle však kapela nasadí svoji nejrychlejší a nejdivočejší věc a v hledišti se strhává peklo. Několik desítek, nebo i stovek fanoušků začne najednou běhat rychle v kruhu a prudce do sebe vrážet a strkat. V této chvíli nezáleží na tom, kolik vám je let, zdali jste muž či žena, nezáleží ani na barvě pleti, náboženství či v jakém jste se narodili znamení. Jediné podstatné v této chvíli jsou vaše výška, váha, síla a odvaha. Jestli jste mírumilovná a poklidná nátura, bylo by v této chvíli vhodné klidit se kvapem stranou. 

Ačkoliv však tento divoký kruh na první pohled vypadá hrozivě, nikdy zde nejde o to někoho zranit, i když se to často neobejde bez menších šrámů a modřin. Podstata je však úplně jiná. Jde zde o to prožít onen pocit nezkrotnosti, svobody a divokosti, díky které člověk může vybít ono obrovské množství energie, kterou metalová a rocková hudba ve svých fanoušcích probouzí až do takové míry, že jsou ochotni propuknout v něco takového, jako je například Moshpit nebo tzv. Wall of Death, kdy se proti sobě rozeběhnout dvě vlny pačesatých a černě oděných fandů, což v mnohých přihlížejících zákonitě evokuje, že se před nimi právě střetly dvě armády. Ačkoliv však název Wall of Death zní děsivě, opět zde nejde o to někoho zranit ani vyprovokovat rvačku. Najdou se pochopitelně i tací jedinci, kteří díky alkoholu, adrenalinu, či neodhadnutí své síly tuto situaci vyhrotí do nepříjemných rozměrů, avšak poslání Moshpitu nebo stěny smrti je jiné a to si nespoutaně zakřepčit.

Všechny tyto divoké projevy však mají svůj kořen zvaný Pogo. Tento druh „tančení“, které připomíná spíše bojový tanec nějakého pradávného barbarského kmenu, lze neoficiálně datovat a připisovat éře punkrocku, kdy mladí rebelové, s bizarními účesy a ověšeni spousty kusy železa, dávali takovýmto zuřivým tancem najevo svůj vzdor a odpor k veškerému řádu a naškrobenosti celé společnosti, ale rovněž také i svoji nespoutanost a nezájem o vnucované hodnoty a pravidla.

Dnešní účastníci moshpitu, poga nebo jiných jakýchkoliv alternativ tohoto nezkrotného a divokého tančení nečekají, že by je někdo nezasvěcený pochopil, nebo našel v jejich počínání smysl. Je jim to totiž z celého srdce jedno. Poslání tohoto druhu zábavy je totiž jasné a to si nespoutaně a svobodně „zapařit“!

Česká folklorní scéna

Každý žánr hudby vyjadřuje nějaké pocity, vášně, touhy a ztráty, ale snad jen ve folku najdeme celkový odraz života. Celého života včetně jeho radostí i bolestí, každodenních maličkostí, o kterých se také dá psát i zpívat. Dnes bych se chtěla zaměřit na český folk, kde dle mého názoru začínal a jak. A proč ho poslouchám já. Třeba Vás i navnadím.

Jak to vlastně vypadá s folkem u nás? Mnoho z nás si u táboráku nebo jen tak pro radost ráda zpívá nebo poslouchá písničky Jarka Nohavicy, bratrů Nedvědů, Vlasty Redla, v poslední době také neméně oblíbeného Tomáše Kluse a mnoha dalších. Jejich texty vycházejí z dlouhého života plného zkoušek, ale i radostí a odměn, mnohdy to jsou zhudebněné básně nebo reakce na místní politickou situaci, které jsou ale díky našemu rodnému jazyku srozumitelné nám všem bez rozdílu. Nevím, jestli je jejich cílem sdělit nějaké poselství či jen vyjádřit své nejtajnější emoce, někdy obojí, ale každý si dokáže najít to své.

Jak tito lidé začínali? Zřejmě jednoho dne prostě vzali tužku do ruky a začali psát. O krásném dni, o tom, co se jim zrovna přihodilo, ať už dobrého nebo ne. Všechny hudební styly vycházejí z této domácí improvizace, ale v čem je folk rozdílný? V hraní? V podstatě a tématech tvorby? Mnoho žánrů tvoří na stále stejná témata, na stále stejné pocity. Vztek, láska, bolest… Ale kdo například napíše jen tak pro zábavu svou i jiných o lachtanech či dalších zvířatech, kdo píše o naší české historii a uvádí do širšího povědomí místní lidovky zpracované jinak než dechovkou? Jsou to lidé, známí i neznámí, kteří hrají často jen pro svou vlastní radost. Jak začínali, tak pokračují, a snaží se svou radost ze života šířit dále. Snad tohle je úkolem folkových zpěváků a kapel i jakýchkoli amatérů s kytarou, které prostě jen baví hrát a zpívat.

Ve folku jde objevit každý den něco nového, něco zajímavého, všechny pocity, které člověk potřebuje. Můžete najít téma pro každý den, pro malou radost i pro zamyšlení. Proto ho poslouchám já. Určitě jste ho už někdy zaslechli také.

Profláklé kapely vs. začínající umělci

Proč jsou Češi tak konzervativní, když jde o kapely, které dobře neznají? Většina lidí chodí hlavně na koncerty kapel, které už mají své slavné jméno osvědčené a vydobyté stovkami vystoupení a desítky vydanými alby. Taková Metalica nebo Iron Maiden nemají u nás o fanoušky nouzi. Když jde ale o kapelu, která za sebou nemá mega koncerty a svoje stálé fanoušky, ačkoliv je její hudba kvalitní, publikum si u nás získává jen velmi těžko. 

Na koncerty Češi chodí poslouchat svoje oblíbené hity, spíš než aby objevovali nové hvězdy a dali šanci začínajícím muzikantům. Zdá se, že hudební fanoušci jsou u nás konzervativnější než jinde na světě. Oposlouchaní veteráni u nás v zemi vždy najdou svoje věrné fandy, a ne nadarmo si Čechy zamilují pro jejich velkolepé uvítání. Tak například Nazareth nás jako národ sami prohlásili za jedny z nejlepších a nejvěrnějších posluchačů. Jak se má ale prosadit začínající hudebník s neznámým jménem? Musí téměř žebrat, aby si vydobyl místo v nějakém lepším klubu a lidé ho nevypískali. Nebo jít do Superstar či Hlasu Československa, aby si získal diváky pomocí televize. (Smutnou realitou ale i nadále zůstává fakt, že slavíka si stejně nakonec odnese Lucie Bílá a Kája Gott bude i nadále jedničkou.) Jinak na jeho koncert těžko dorazí víc než pár přátel z Facebooku. Ani sebepoutavější plakát nezaujme, visí li na něm neznámé neprofláklé jméno.

Proto apeluji na nás na Čechy – zkusme být trochu vřelejší a dejme šanci i mladým umělcům! Show Up Fest je důkazem toho, že kvalitní hudbu nám mohou přinést i docela neznámí nováčci!

Image z kamenů a železa

Když se řekne metal nebo rock, všichni si okamžitě představí typického fanouška těchto žánrů. Mluvím zde o máničkách, pačesáčích, hrozičích, metlách, zkrátka a jednoduše o metalistech a rockerech. Jak je poznáte? Není to zase tak těžké. Ve světě přeplněném stylem, který je nám předsouvám prostřednictvím středoproudových a bezduchých médií, tyto dva typy lidí jednoznačně nepřehlédnete. Jsou totiž často svým vzezřením oproti ostatním lidem, jak se říká „jako pěst na oko“.

Převládající barva je jednoznačně černá. Neznám jediného metalistu, kterému byste v šatníku nenalezli alespoň jedno černé tričko, hlásající hrdě název jeho oblíbené skupiny. Je to barva noci, ve které se „obyčejní“ lidé ukládají ke spánku, kdežto mnoho ostatních tvorů ožívá. A do této sorty nočních bytostí lze zařadit i mnoho příznivců kvílejících kytar a dunících bubnů. Za další faktor, přispívající k temným barvám oblečení, by se jistojistě dala počítat i ona potřeba vyčlenit se ze sluníčkového okolí, které mnoha lidem (obzvláště v mladém věku) doslova leze na nervy. Jakoby někteří svoji image říkali „Svět není jen slunečná obloha bez mráčku, ale má i spoustu temných stránek!“ Jistě tomu tak je, avšak ze své vlastní zkušenosti vím, že mnoho rockerů, bigbíťáků a metalistů černou barvou dává tak světu najevo jasné poselství: „Vidím tvou temnotu, vnímám ji, ale dokážu s ní rovněž i žít!!! Anebo je to s černou barvou prostší než si většina lidí myslí a to tak, že se jednoduše některým lidem líbí a sluší jim J.

Dalším zcela viditelným znamením pravého metalisty či rockera je hříva dlouhých vlasů a to jak u děvčat, tak i u mužů, kteří se rovněž taky často honosí i dlouhými, či pečlivě zastřiženými nebo zapletenými vousy. Stejně jako je metalová či rocková muzika nezkrotná a divoká, ale rovněž i přirozená a bez přetváření, stejně tak nechávají její hrdí posluchači růst své kštice, kterými následně na koncertech zuřivě házejí do nekompromisních rytmů svých oblíbených písní.

Rob Halford (Judas Priest)

Džísky, kůže a bodce. Tyto tři věci jsou rovněž častým jevem, který doprovází rockerův či metalistův zjev. Džískou je samozřejmě myšlena džínová bunda či vesta, kterou si mnozí vyzdobují nášivkami s motivy svých oblíbených kapel, nebo plackami, hlásajícími metalová a rocková hesla. Takováto vesta je něco rockerova vizitka, na kterou je drtivá většina majitelů velice háklivá a střeží si jí jako oko v hlavě.  Pokud bych zde měl hovořit o kovových bodcích, pyramidách nebo cvočcích, nelze zde nezmínit legendární skupinu Judas Priest, kteří tento fenomén do rockové a metalové scény přinesli (nebo jej alespoň nejvíce proslavili). Ať už máte pouze náramek s jednou řadou kovových pyramid, nebo díky vašemu oblečení připomínáte spíše dikobraza, jste nositelem několik desetiletí starého odkazu, který k metalu a rocku neodlučitelně patří, stejně jako kožené náramky a nátepníky, které jsou výše zmíněnými hřeby a bodci často pobity. Jejich nošení je však silně individuální a každý rocker vám k tomu řekne své. Někdo tyto ozdoby nenosí vůbec, někdo třeba jen prostý proužek kůže kolem zápěstí, avšak někteří se nebojí jít až do extrému a jejich nátepníky připomínají spíše části zbroje barbarských válečníků, jako vystřižených z fantasy filmů. Mluvíme-li zde o kůži, nelze zde aspoň několika větami nezmínit koženou bundu se specifickým zapínáním zvanou křivák, která připomíná spíše kožené brnění než obyčejnou koženou bundu. Jedná se však o další fenomén, který jen tak z obliby nevyjde.

Jak už jsem psal výše, rockový a metalový „outfit“ slouží především k tomu, aby vyznavači tohoto stylu dali svojí image jasně najevo již na první pohled, s kým máte co do činění. Není to pouze jakási ujetá póza, ale módní i životní styl, který si žádný rocker nenechá nikým vzít. Oproti narůstající uhlazenosti až metrosexualitě, která postihuje stále více mužů, vidím metalovou image jako zdravou rebelii a odboj proti této podivné „módě“. Stand your ground, Brothers!!! 

Vážná hudba a její stručná historie, od počátků až do období romantismu.

Vážná hudba, nebo také někdy nazývaná jako klasická hudba, je označení pro hudbu která se vyvinula v evropské kultuře.

Je to ve své podstatě hudba umělecká, jejíž první dochované počátky, sahají až do období Renesance, kde z hudby pomalu mizí disonance a přikládá se větší důraz na harmonii.
Z období renesance, jsou nám známé formy hudby, například Gregoriánské chorály.
Gregoriánské chorály tvoří základní jednohlasé jádro, které se ustálilo již ve druhé polovině 8. století, a je vlastně zdrojem melodií, které nás přivádí k počátkům námi dochované evropské hudby.

V tomto období se rozmohla technika tisku, která se odrazila i v hudebním světě. Sice díky stálé dominanci církve, vznikali díla náboženského rázu, ale už v té době vznikala taneční hudba jejichž skladatelé začínali být, v této době už uznává za živa a ne jako jejich starověcí předchůdci, kterým se většina poct dostalo až po smrti.

Baroko
Velký vliv na barokní hudbu měla Třicetiletá válka, která dávala hudbě typickou dramatičnost, jenž umožnila vzniknutí novým věcem. V období baroka, se stalo velké sloučení hudby a divadla, a tak toto období dalo vzniknou hudební formě jenž nazýváme opera.

Opera byla poprvé předvedena v roce 1607 a jejím asi nejznámějším představitelem je v tomto období Antonio Vivaldi, jehož soubor koncertů Čtvero ročních období je asi nejznámější dílo v Barocké opeře.
  
Další důležitý zvrat v tomto období, je i vznik prvních orchestrů, které se vyvinuli z doprovodních skupin a vokální hudby. Mnoho hudebních skladatelů bylo též virtuosními hráči. Na příklad Archangelsk Corely, byl znám svou hrou na housle a Johann Sebastian Bach byl virtuosním hráčem na klávesy.

Klasicismus
Tak jako na baroko měla vliv současné dějství, tak na období klasicismu měla zas vliv minulost a to filozofie starého Řecka a Říma. Skladatelé si z minulosti vzali vyjádření v ideálech vyrovnanosti,proporcí a disciplíně. Typické pro éru klasicismu je rozvoj veřejných koncertů. Ironií klasicismu jsou dvě jeho vůdčí osobnosti. A to Carl Philipp Emanuel a Johann Christian, který pomohli ukončit věk barokního stylu, jehož vůdčí osobností a jejím mistrem, byl jejich otec J.S. Bach.

V období klasicismu se začínalo koncertovat i pro běžné lidi. Proto v tomto období, už nemusel být skladatelé stále zaměstnán u šlechtice, nebo u nějaké rodiny aby mohl skládat, a nedřít život v bídě a chudobě. V klasicismu začala éra, veřejných koncertů, které vedli právě popularitě hudby a její orientace na prosté lidi.

Oblíbená hudební forma byla takzvaná homofonie, což je hudba, kde jsou melodie a doprovod jasně odlišené. Z této formy se vyvinula sonátová forma, která dokončila převrat barokního stylu na klasicistické.

Romantismus
V romantismu hledali skladatelé svou vlastní rovnováhu, mezi emocionální intenzitou a klasickou formou. Svou nezanedbatelnou roli začíná hrát i "hudební vypravěčství" (t.j. díla měla vyjadřovat nějaký faktický obsah) a to nejen v opeře, ale i v čistě instrumentálních skladbách.

V romantismu se tak poprvé dostala lidová hudba do sféry hudby klasické, kde vznikali první její interpretace.

Dalším charakteristickým znakem romantického směru je barva hudby. Hudba měla velikou škálu barev která byla podstatná pro vytváření exotických scén. Cestovatelství v hudbě bylo pro devatenácté století charakteristické.

Vážná hudba 20. století si dle mého názoru zaslouží vlastní článek a tak na její historii, se můžete těšit příští pátek.

Popis "umělce"

Ať si říká, kdo chce, co chce, umělecké aktivity v sobě už z podstaty nesou tak trochu nezdravé, často i asociální prvky. Právě proto je mezi spisovateli, hudebníky, malíři a ostatními umělci, nemálo takových, kteří se, už i na úrovni každodenního života chovají vyloženě šíleně, anebo se zahalí do asociální pláštěnky. Netvrdím, že jsou výše nastíněné obrazy chování platné pro všechny stejnou měrou. Rozmanitostí žánrů i samotných umělců, se chování každého z nich ubírá jejich vlastním směrem. Každý se zabírá něčím jiným a jde tam o něco jiného. Všichni nenosí modrá trika a červené rifle. Proto taky nemůže existovat jediný správný umělecký „popis“.

Fantazii se meze nekladou. Ať už se zde jedná o přehnanou kreativitu v oblékání, jako například u Lady Gaga, která svými módními výstřelky šokuje nepřetržitě celý svět, nebo o ne příliš vhodné chování Sex Pistols, kteří byli vyhozeni z vlastní akce na počest křestu jejich CD, umělci napříč desetiletí odjakživa zaujímali a zaujímají nadále nejen svou hudbou, ale i stylem, nejrůznějšími úchylkami a kuriozitami co se týče chováním na podiu i mimo něj.

Nesmím opomenout ani fakt, že mnoho těchto, pro spoustu lidí, vyšinutých bláznů, ukončilo svůj život také ne zrovna „normálně“. Co dohnalo tolik geniu k sebevraždě, o tom se dá jen spekulovat. Neunesli snad svoji popularitu? Může snad právě jejich genialita za jejich zvrácené osudy?

Proč ale končit pesimisticky. Užívejme si i nadále šíleností všech těch hvězdiček, ušklíbejme se na jejich módní fópa a bavme se jejich fóry, dokud nám dělají radost a namísto „proč“, zkusme se zeptat „proč ne?“

Kořeny metalu

Pokud bychom si položili otázku: „Kde se vlastně vzal na světě metal?“ mnoho jeho příznivců a posluchačů by se u tohoto dotazu asi rozhádalo na nože. Jedni by za základní kameny metalu považovali legendární kapely typu, Black Sabbath či Judas Priest, jiní zase Deep Purple a Led Zeppelin a mnozí další třeba Beatles nebo Rolling Stones. Další skupina by třeba namítla, že u kolébky metalu by jistě musel stát její tatíček Rock’n’Roll a jeho stálice Elvis Presley, Buddy Holly a Johny Cash. Našla by se jistě i celá řada těch, kteří dnešní metal „čichají“ už v období skladatelů vážné hudby, konkrétně pak kupříkladu ve velkolepých a divokých skladbách Richarda Wagnera. Mohli bychom se až do nekonečna dohadovat o tom, co bylo skutečným počátečním stavebním kamenem metalu, avšak dle mého názoru lze rovněž bez nadsázky říci, že zastánci všech těchto názorů mají pravdu, nebo se alespoň tímto svým subjektivním názorem podílejí na jedné velké pravdě.

Já osobně si myslím, že skutečné kořeny metalu lze spatřit už v počátcích hudby samotné. Již prehistoričtí lovci divoce bušily do primitivně zhotovených bubnů, aby tím získali přízeň svých bohů, nebo naopak zahnaly zlé nadpřirozené síly. Již tam, v dobách temných lze spatřovat prapůvod dnešních metalových bubeníků (upřímně řečeno v některých případech jsou dnešní bubeníci prehistorickým lovců značně podobní J). Stejně tak když středověcí minstrelové a bardi drnkali na své loutny a citery první opěvné písně o slavných hrdinech, velkolepých bojích nebo skládali zamilované ódy svým vysněným dámám, v tom všem rovněž lze spatřovat nejen prazárodek a inspiraci pro texty mnoha dnešních metalových odnoží, ale rovněž i prvotní archetypy současných kytaristů.

Nemusíme vyrážet ani nikterak daleko a nalezneme další zajímavý prvek, který se v posledních dvou dekádách objevuje v metalu stále více a pompézněji. Mluvím zde o grandiózních chorálech, zpívaných často sborem několika desítek pěvců. Tento strhující a dechberoucí efekt, který zpěv stejné písně v podání mnohohlavého davu bezpochyby má lze spatřovat již ve středověkých kostelních sborech, kde díky dobré akustice, kombinované s cítěním čehosi nadzemského a spirituálního zanechávalo v někdejších posluchačích podobný pocit, stejně jako v dnešních návštěvnících metalových koncertů kapel, které tento velkolepý prvek dostali do své show.

Vzpomeňme třeba i naše předky – Husity, kteří svým zemětřasným chórem dokázali nejen znásobit svoji bojovou morálku a prokázat svou svornost a jednotu, ale i dokonce zahnat některé křižáky v plné zbroji na útěk. Samozřejmě není možné, dostat na pódium celou armádu, avšak díky vhodně použité zvukové technice dnešní doby, lze i chorál několika desítek hrdel proměnit ve strhující a majestátný zvuk, který i dav několika desítek tisíc fanoušků dokáže zcela ohromit a donutí je se mírně přikrčit bázní a nadšením zároveň.

Pokud bych zde měl hovořit o zpěvu a textech metalových písní, všichni čtenáři zde jistě nastraží uši. Polovina z Vás jistě začne přemýšlet, s jakou objevnou definicí přijdu a ta druhá (pesimističtější) si spíš řekne, že nějaký vševěd se nám pokouší vecpat nějaké své moudro. 

Co se však já zde pokusím vysvětlit je to, že metalový text a zpěv mají svůj původ a zároveň i význam zjednodušeně řečeno jen v jediné věci. A tou jsou lidské emoce. Ať už se jedná o srdcervoucí ženský vokál, zpívající o nešťastné lásce, nebo naopak nenávistný, démonický řev, který jistě dokázal, že nejedna matka zapochybovala o duševním zdraví svých potomků (nebo manželů J), emoce, ať již kladné či negativní jsou s metalem pevně spojeny. Láska i nenávist, rovnováha i chaos, skálopevná víra i bohémská opilost. To všechno jsou hnací síly oné pověstné „metalové mašiny“.

Abych zde shrnul svoje předchozí myšlenky, můj názor je ten, že dnešní metalová scéna je nepředstavitelně širokou a pestrou paletou po stránce instrumentální, vokální, textové, stejně tak i po stránce rozličnosti stylů a směrů, které metal svým příznivcům nabízí. Ať už jste náctiletá dívka, která touží být temnou gothickou princeznou, nebo divoký pohan, který si po tvrdé práci chce divoce „zaházet řepou“ a vypít spoustu piva, či pouze hledáte hudbu na relaxaci nebo na rozproudění krve, v metalu si jistě vyberete to své „pravé ořechové“!

Folk a folková hudba

Každý z Vás již někdy zaslechl hudbu tohoto žánru a ani jste si to možná neuvědomili. Název „folk“ v doslovném překladu znamená „lidé“, „folk music“ tedy „lidová hudba“. Je popisována jako amatérská hudba, ale mnohdy folkaři vydávají alba, pořádají koncerty, jsou tedy amatéři?

V Česku se častěji používá pojem „folklór“ a můžeme do něj zařadit vše od trampské hudby u táboráku přes cimbálovku nebo dechovky až po různé místní vesnické kapely. Ve světě záleží na každé zemi, co je pro ně domácí a přirozené, co lidem padne do rukou.

Ale nechci přednášet historii, chci mluvit o hudbě jako takové. Zpívá se za doprovodu lidových nástrojů – kytar, houslí, různých píšťal, citer, niněry či dalších strunných a dechových nástrojů typických i netypických pro danou oblast. V tom je krása folkové hudby – snad vše je povoleno, improvizace je v počátcích dokonce i nutná. Mnozí tito hudebníci začínali na ulicích (viz článek Lindy Váňové – Busking) a z nich se vypracovali až do koncertních sálů a na festivaly, ale hlavně přes uši až do srdcí mnoha lidí. Mnoho písniček napsaných na koleni si lidé prozpěvují dlouhá léta až do dnes.

I ve folku se dá najít mnoho různých žánrů, jak už bylo zmíněno, v dnešní době se často používají i spojení jako folk-rock, folk-metal. Tato hudba spojuje více žánrů, ale neubírá jim na kráse, jen přináší nový pohled. Občas je tento pohled po chvíli nutné odvrátit, ale spíše zaujme a přitáhne další.

Jistě i v okolí každého z nás je nějaká ta maličká domácí kapela, která občas hraje na zábavách nebo plesech, mezi písně známých autorů zařadí i tu svou a brzy hraje jen svou tvorbu. Pro tyto hudebníky je důležitá hudba jako taková a radost jejich i posluchačů z jejího hraní a poslechu, tance a překvapivých textů, které často jen opěvují krásu jako takovou. Až tedy v rádiu zaslechnete akustickou kytaru či housle, zkuste přijmout pocity a sdělení, která se vám snaží předat, nebo si vytvořte vlastní.

S dobrou hudbou je život hned krásnější, nemyslíte?

BUSKING

Na úvod, pro ty z vás, kteří nevědí, o co se jedná, vysvětlím samotný pojem. Busking je jakékoliv pouliční umění, od muziky, přes artisty a žongléry, živé sochy až po divadelní vystoupení. Pojí se s dobrovolnou odměnou od přihlížejících, kterou můžeme přispět do pro tento účel připravených klobouků nebo kelímků od piva.

Samotné slovo má španělský původ a znamená „hledat“. Snad proto, že na ulici bylo nalezeno tolik světoznámých talentů z celé země. Důkazem nám může být nespočet známých osobností, kteří busking provozovali a odstartovali tak svoji vlastní kariéru. Často jde tedy o opravdu kvalitní hudbu či vystoupení. Jako příklad bych uvedla například Boba Dylana, Edith Piaf, Roda Stewarda, z českých interpretů pak třeba Radůzu.

Každý, kdo se odváží, zkusit si takto zahrát na ulici, na vlastní kůži pozná, že to není vůbec tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Nicméně si myslím, že právě ulice je pro začínající umělce skvělou školou. Člověk se tak učí komunikaci s publikem, improvizaci, zdokonaluje svoje schopnosti a naučí se přijímat kritiku i pochvalu.

V hlavním městě se můžeme s pouličním uměním setkat téměř na každém rohu, často je spojováno s žebrotou a bezdomovci, ale v podstatě tomu tak není. Buskeři nejsou žebráci, jsou mezi nimi lidé, kteří tuto činnost považují za smysl svého života a kteří ji jsou naprosto oddaní a ať je zima nebo léto, můžeme je vídat na tom samém místě v nepřetržitém provozu a s úsměvem na tváři.

Nicméně aby buskeři lidem cestu městem spíše neznepříjemňovali, byla v květnu roku 2013 zavedena vyhláška, která dává umělcům jisté hranice – kde a kdy se vystupovat nesmí, jaká místa jsou zcela zakázána a do kolika hodin mohou činnosti provozovat. To vše obsahuje tzv. etický kodex, kterým by se měl každý slušný busker řídit. V opačném případě nastoupí na scénu strážníci s pokutovým bločkem. Důležité a podstatné ale je, že Praha busking vůbec podpořila, jelikož toto téma s sebou přinášelo dosti rozporuplné názory a kritiky od stran občanů i představitelů jednotlivých obcí.

Až příště budete spěchat Prahou, zkuste na chvíli postát na rohu Václavského náměstí a zaposlouchejte se do melodie toho dredatého houslaře, nebo dovolte dětem, aby obdivovaly ty mega bubliny, co dělá ten podivný pán u druhého rohu. Vyfoťte se s nějakou živou sochou a nechte se polekat jejím gestem, když vhodíte minci do klobouku před tím zlatým pánem. Uvidíte, že Vaše procházka Prahou bude hned zajímavější a veselejší.

Přeji příjemnou cestu

Linda Váňová